Události na náměstí Tchien-an men na jaře 1989
Po smrti Mao Ce-tunga (†1976) a odeznění tzv. „kulturní revoluce“ (1967-1976) zahájila Čína politiku „otevření se světu“ a vyhlásila „politiku čtyř modernizací“, která mimo jiné začala postupně zavádět tržní hospodářství. Brzy se začaly objevovat hlasy volající i po „páté modernizaci“, po demokratických reformách. Jedním z klíčových hnutí v tomto ohledu byly „Zdi demokracie“ (1978-1979), kde občané formou plakátů vyjadřovali názory ke společenským a politickým otázkám. Hnutí bylo roku 1979 potlačeno a hlavní představitelé uvězněni - nejvýznamnější disident Wej Ťing-šeng strávil ve vězení celkem přes 15 let.
Další významnější nepokoje vyšly v roce 1986 z prostředí univerzit (např. studentské demonstrace v Pekingu a na vysokém učení technickém v provincii Che-fej, v té době vedené pozdějším předním disidentem, astrofyzikem Fang Li-č´). Z univerzitního prostředí vyšlo i volání po demokratických reformách v roce 1989, jejichž potlačení nechvalně proslulo jako masakr na náměstí Tchien-an men.
15. 4. 1989 zemřel generální tajemník strany Chu Jao-pang, který byl nakloněn dialogu se zastánci reforem. Jeho smrt byla impulsem k tryzně na náměstí Tchien-an men, demonstracím u sídla vlády, k nepokojům v dalších čínských městech a ke studentským stávkám.
Do ohně přilil oleje úvodník ústředního tiskového orgánu strany Žen-min ž´-pao z 26. 4. 1989, odrážející nedávné vystoupení Teng Siao-pchinga na politbyru. Stále více demonstrujících studentů se proti němu začalo ohrazovat, žádat odvolání úvodníku a dialog s vládou.
Aby vláda uklidnila situaci před blížící se návštěvou Michaila Gorbačova a zasedáním Asijské banky, 29. 4. uspořádala tříhodinovou besedu se studentskými vůdci před televizními kamerami. Na 3. a 4. 5. připravily neoficiální studentské organizace akce k oslavám 70. výročí Májového hnutí. Generální tajemník Čao C´-jang v rozporu s úvodníkem z 26. 4. studentské hnutí oslavil za „vlastenecké“ a zúčastnil se kritické besedy o Teng Siao-pchingově koncepci politických reforem. Studenti na to reagovali „Deklarací dobré vůle“, v níž formulovali zásady dialogu s vládou a vyzvali k návratu do škol.
Poté, co předseda vlády Li Pcheng odmítl se studenty jednat, 13. 5. obnovili stávku a přes tisíc jich zahájilo hladovku. Později je začali podporovat i novináři. Redakce stranického deníku Žen-min ž´-pao poslala petici, v níž se omluvila za úvodník a požadovala svobodu tisku. K té se připojilo přes tisíc novinářů z různých redakcí. To mělo za následek prolomení cenzury a ještě větší rozšíření myšlenek hnutí po celé zemi.
Mezitím do Pekingu 16. 5. přiletěl Gorbačov, jehož následovaly tisíce zahraničních reportérů. Gorbačov se sice s čínskými představiteli sešel pouze na letišti, šíření zpráv o prodemokratickém hnutí do světa vláda již však nemohla bránit. Na náměstí každý den protestovaly statisíce, někdy i přes milion lidí a přes 3000 studentů drželo hladovku.
18. 5. předseda vlády Li Pcheng nakonec souhlasil se setkáním se studentskými vůdci (Wu-er-kchaj-si, Wang Tan, Siung Jen, Wang Čchao-chua, Wang Č´-sin, Šao Ťiang, mezi další vůdce patřili např. Li Lu a Čchaj Ling).
18. 5. přišel za studenty na náměstí Tchien-an men generální tajemník Čao C´-jang, který byl o den později odstaven od moci a zbytek života strávil v domácím vězení.
Později byl z rozhodnutí předsedy vlády Li Pchenga vyhlášen výjimečný stav a do Pekingu povolána armáda, která zatím zůstávala za barikádami.
Protestující vznesli požadavky na odchod vojsk, zrušení výjimečného stavu, odvolání Li Pchenga, Teng Siao-pchinga a Jang Šang-kchuna a svolání schůze parlamentu (VSLZ). Vedoucí představitelé státu a armády byli rozděleni na stoupence a odpůrce reforem, ke konci května však přebrala iniciativu „stará garda“.
30. 5. byla na náměstí Tchien-an men vztyčena polystyrenová socha, či spíše obrovská busta „Bohyně svobody“.
3. 6. se armáda v počtu 200 tisíc mužů začala probíjet do centra. Demonstranti dostali poslední možnost, aby opustili náměstí Tchien-an men. 4. 6. po půlnoci, mezi jednou a pátou hodinou ranní vojáci vjeli s tanky a další těžkou technikou na náměstí a zbylé demonstranty zmasakrovali. Kolik lidí zahynulo, není přesně známo. Odhady začínají na 700 obětech, demonstrantů i vojáků.
Čínská vláda tyto události později prohlásila za „kontrarevoluční puč“. Policie začala provádět hromadné zatýkání osob v hnutí jakkoliv angažovaných. Některým studentským vůdcům se podařilo uprchnout přes Hong Kong do ciziny, jiní byli uvězněni.
Během několika dalších let se komunistické straně podařilo prakticky zlikvidovat opoziční hnutí. V Číně zatím došlo k velkému rozvoji tržního hospodářství a konzumní společnosti. O událostech 4. června 1989 se v čínských oficiálních médiích prakticky nemluví. Tyto události si pravidelně připomínají Číňané v Hong Kongu, kde v roce 1989 demonstrace na podporu prodemokratického hnutí rovněž proběhly. Z ČLR je jen sporadicky v souvislosti s tímto výročím slyšet o protestech rodičů zabitých studentů nebo o inzerátech jejich sympatizantů v regionálním tisku. Dialog opozice s vládnoucí mocí nebyl nikdy obnoven. Kdo překročí určitou mez, je stále perzekuován, ať jsou to signatáři Charty ´08, stoupenci podzemních církví, členové spolků pro studium reforem politického systému, ekologičtí aktivisté, i jiní. Široké masy se však do těchto aktivit vtáhnout nenechávají, vystačí si s „plným talířem“.
Na letošní rok připadá 20. výročí 六四 Liou s´ (Čtvrtého června), měli bychom si tyto události připomenout, protože jejich odkaz by neměl být zapomenut.
(Václav Laifr)
